Veslovat jsem začala v roce 1978 ve VK Slavia Praha IPS, dnes VK Slavia Praha. K veslování mě přivedla spolužačka ze ZŠ Dana Kopejtková (provd. Vašková), nechtěla jít do klubu sama. Za vším ale byla naše třídní na 2. stupni ZŠ Lída Hobzová, bývalá veslařka – slávistka, která ve Slavii trénovala a závodila ve stejné době, jako můj muž, o němž jsem tehdy neměla ani potuchy.

Sport mě bavil od mala, nejvíc asi rekreační sjezdové lyžování. Kvůli častým zánětům průdušek jsem až do 5. třídy trávila na doporučení lékařů každoročně 5 týdnů na horách a poté s kamarádkou díky lyžařskému oddílu skoro každý víkend a zimní prázdniny. Ze ZŠ mě také posílali na různé školní soutěže a pamatuji si, že jsem nikdy nic nevyhrála a vždycky jsem trochu záviděla těm lepším, co dostávali medaile. Mně medaile přineslo až veslování, i když nikdy ze světových soutěží.

Mojí první trenérkou byla Olina Pěkná, která mě naučila veslovat a přivedla ke 4. místu na skifu ve finále MSJ 1979 v Moskvě. Skif byl a zůstal mojí nejoblíbenější disciplínou. Rok na to už v dospělých pod vedením Petra Lakomého se mi povedlo dostat do párové čtyřky (H. Kavková, A. Krejzová, H. Krejčová a B. Němcová), tehdy ještě s kormidelnicí (I. Lakomá). Na tehdy rozhodující regatě v Grünau jsme splnily kritéria ČSTV pro nominaci na OH 1980 v Moskvě. Dva týdny před odletem přišlo rozčarování, naše nominace byla zrušena. Místo nás jelo družstvo žen pozemního hokeje. Holky díky bojkotu západních zemí proti sovětské okupaci Afghánistánu neměly ani kvalifikaci, ale rovnou finále.

V letech 1981–1984 jsem jezdila dvojskifa, nejdříve s Líbou Braťkovou (provd. Bruncvíkovou) a potom s Blankou Němcovou (provd. Ježkovou). V Duisburgu na MS 1983 jsme vyhrály malé finále a tím se dostaly do nominace na OH 1984 v Los Angeles. A zase přišel bojkot, tentokrát na oplátku od SSSR, a všechny „socialistické“ státy vyjma Rumunska a Jugoslávie diktátu Moskvy uposlechly. Blanka skončila, já ještě vydržela. Vidina olympiády byla veliká.

Od r. 1985 byl mým trenérem Jirka Ulč a parťačkou v lodi Blanka Straková (provd. Mikýsková). V tomto roce se prodloužila závodní trať pro ženy na 2 000 m. Nám to přineslo dva roky po sobě 5. místo na MS, konečně velké finále. Pro další dva byla vytvořena párovka ve složení B. Straková, L. Kurhajcová, H. Krejčová a I. Soukupová. V roce 1988 nám vyšla nominace na regatě v Luzernu. Žádný další bojkot už se nekonal a my si konečně mohly zazávodit na olympiádě v Soulu. Dojely jsme na 5. místě, jako jediná čs. veslařská posádka ve finále. To byl můj, vlastně náš, největší sportovní úspěch. I když o rok později jsme na párovce v trochu jiném složení dojely na MS čtvrté, olympiádu nic nepřekoná.

Závodní kariéru mi ukončila kostní TBC. Už v sanatoriu v Jevíčku mi lékaři sdělili, že svalový korzet mám dobrý (tedy nemusím nosit žádný ortopedický) a že bych měla pravidelně, tj. každodenně cvičit, což od té doby činím. Díky Tichoškám, Olině a Zdeně, jsem se vrátila jako veteránka i k závodění. Účast na závodech už jsem postupně omezila na pár startů v roce.

Co pro mě znamená veslování? Dříve pravidelný trénink a dobrý pocit z vítězství, dnes už spíš radost z jízdy na vodě, a když se povede závod, je ta radost o to větší. Je to také veslařská rodina podobných sportovních nadšenců.

Co mě veslování naučilo? Stát sám za sebe, ale také respektovat ostatní v posádce a dát své síly pro úspěch týmu. Také vůli se nevzdávat, když to nejde, protože se rozhoduje vždycky až v cíli. A je jedno, zda jde o cíl sportovní nebo události v osobním životě, případně v práci.