K veslování mě přivedla kamarádka, když mi bylo deset let. Přestože jsem k pohybu vedená byla, vzhledem ke své přirozené lenosti jsem se do sportu moc nehrnula, ale doma usoudili, že mi to neuškodí. A neškodí mi to doteď.

Měla jsem štěstí na kolektiv. Od žaček až po juniorky jsme byly sehraná parta, která z málokterého závodu odcházela bez medaile. Netuším, kolik závodů mám za sebou, nikdy jsem nepočítala ani mistrovské tituly. Nechybělo několik reprezentačních startů, včetně akademických a účasti na závodech FISA Masters. Časem jsem přišla na chuť veslařskému trenažéru a jako jedna z mála ho neberu jako nutné zlo, doplňující přípravu na vodě. To se nezměnilo ani po tom, co jsem si na něm vyzkoušela odsedět nejdřív 100 km, a potom rovnou 24 hodin v kuse.

Veslování – a sport obecně – mě naučilo spoustě věcí, beru to jako životní styl. Kdo se mnou seděl kdy v lodí, ví, že jezdím vyhrát. Jsem závodník, ale ne za každou cenu. Nejde mi o medaile, spíš o ten pocit, kam umím zajít – nebo taky nezajít. Ráda s nadsázkou říkám, že nesbírám medaile, ale rekordy. A třeba ty republikové na 2 km na trenažéru v kategorii 30+ a 40+ by mohly i nějakou chvíli vydržet. A co teprve ten světový na 24 hodin…

Na vodě jsem nebyla už ani nepamatuju a závodím teď spíš jen výjimečně. Na trenažéru se na start závodu postavím, když mě zajímá, za kolik ještě ty dva kilometry ujedu. To sice můžu i v tréninku, ale tam trochu chybí atmosféra. Dokud to bude do 7:30 minut, tak mě nikdo v masters kategorii neuvidí. Tipuju to někdy kolem šedesátky.

V současné době mě tedy s kategorií masters spojuje hlavně členství v Komisi masters a počítání bodů do žebříčku Top 10.

Myslím, že u sportu budu muset vydržet dlouho, máme to v rodině. Vidím to tak, že čím dřív jsem začala, tím později skončím!